- Pokračování na 1. část ZvmtS -

     Zavřela jsem oči. Nenáviděla jsem se za to, jak hnusně jsem se chovala. „Ano,“ řekla jsem tiše.
     Stringini po mně střelil nepopsatelným pohledem, plným zklamání. Zato moje parta se bojechtivě otočila ke Stringinimu, s jiskřičkami v očích z toho, že se zase můžou do někoho pustit.
     „To nevíš, že dámy se neobtěžují?!“ zasyčel kluk z mé skupiny, napřáhl se a udeřil Stringiniho ve zlomku vteřiny.
     Dámy se neobtěžují… hm, asi tak, jako by si dvacet lidí nemělo troufat na jednoho člověka, pomyslela jsem si. Ale Stringini tě přece neobtěžoval! zvolala jiná část mé mysli. Tu část jsem ale ihned zablokovala – takové myšlenky byly nepřípustné.
     Pak Stringiniho kopli do nohy tak, až se mu podlomila a on dopadl tvrdě na zem.
     Skoro jsem cítila jeho bolest. To se dá jiným slovem říci ‚soucítění‘. To není dobré… ale… přestaňte ho mučit…
     Další kopanec.
     No tak, to stačí, nechte ho být.     
     A znovu kopnutí.
     Dost!
     A zase.
     „Nebijte ho!“ vzpamatovala jsem se. Už to nešlo vrátit; soucit ke Stringinimu mi prostupoval celým tělem. Bylo mi ho hrozně líto, jak se tak v bolesti svíjel na zemi. Co to provádím, proboha, proč ho nechávám tak trpět?
     Moje parta přestala.
     „Těš se v pondělí, Stringini!“ sykl ten kluk z mé skupiny, který mluvil teď nejčastěji, když byl Matt pryč. Pak se ďábelsky rozesmál. Těšil se na to, jak ho budou moci zase bít, to šlo poznat… „Zatím čau, BcColliens.“ A s tím celá skupina odešla.
     Očima plnýma slz pro Stringiniho jsem na něj koukla. Jak trpíc klečel na tvrdé zemi.
     Nenáviděla jsem se. Jeho kamarádi mě bili a on mě zachránil. A já se mu odvděčila tak, že jsem ho nechala znovu zmlátit. To je zralé na psychiatrii… ne, na elektrické křeslo.
     Stringini ke mně pomalu zvednul pohled. Tak nenávistný výraz jsem u něj ještě nikdy nezažila. Nesnášel mě, jak jen to šlo.
     „Ty jsi ten nejhorší člověk, jaký může být.“ Řekl tvrdým hlasem.
     To, co řekl, jsem už slyšela tolikrát! Jenomže teď to bylo jiné. Zaprvé, ten tón, ten výraz, ten pohled. Tak moc trpěl, tak moc mě nenáviděl! Zadruhé, poprvé jsem něco takového slyšela od samotného Stringiniho. A od něj to bolelo nejvíc. Ale to stále nebylo to nejhorší. Nejvíce mě ranil ten třetí důvod; byla to pravda. To, co řekl, bylo to tak. Byla jsem hrozný člověk. Člověk, co všichni kolem něj trpěli. Člověk bez rodičů.
     Člověk, který neměl proč žít.
     Ve zlomku vteřiny mi vytryskly slzy. Rozběhla jsem se pryč. Pryč od školy, pryč od Stringiniho, pryč od lidí. Měla jsem už naprosto jasno, co udělám.
     Byla jsem člověk, který neměl proč žít.
     Vlétla jsem do domu, nevšímajíc si protivného dědy. Tak, jak rychle jsem se objevila, jsem zase zmizela. Jenomže z domu jsem vyběhla s jednou věcí v ruce. S malou, tenkou destičkou, zabalenou v jemném papíře. Jak malá je žiletka a jak mocná je. Pro mě se v tuto chvíli báječně hodila.
     Protože jsem byla člověk, který neměl proč žít.
     Došla – vlastně doběhla – jsem na své milované místo; nahoru na lom. Zhroutila jsem se tam na kraji propasti do trávy a vypukla v pláč.
     Kdybych se zabila, kolika lidem by to vadilo? Ani jednomu, to nebylo pochyb. A kolika lidem by se ulevilo? Hodně. Mému dědovi. Lidem ze školy. Celému mému okolí. Stringinimu. Všem. To svědčilo o jediném, o větě, která mi pořád dokola vířila v hlavě:
     Byla jsem člověk, který neměl proč žít.
     Rozbalila jsem žiletku. Papírek jsem spustila do propasti a on se plovavými pohyby snášel dolů. Pak jsem ten tenoučký a ostrý kus kovu přiložila ke svému zápěstí.
     Dokážu to?
     Ano, dokážeš! Musíš myslet na to, kolika lidem bys svou smrtí udělala radost!
     Ale co když opravdu existuje někdo, komu bych chyběla?
     Vzpamatuj se, nikdo takový není!
     Třeba ještě je nějaký důvod, proč být na světě…
     To teda není! Jen si to nalháváš!
     Dokážu se zabít?
     Ano! Prostě přitlač na tu žiletku, trochu škubni a bude to!
     Ne. Neumím to udělat. Nezvládnu to.
     Ale jo!
     Ne.
     Ano!
     Ne!
     Takhle jsem seděla a hádala se v mysli několik hodin. Doopravdy to bylo několik hodin, minuty prostě utíkaly jako vteřiny. A potom jsem tam usnula.
     Probudily mě až ranní paprsky slunce, lechtající mě na tváři. Ležela jsem na trávě na kraji lomu. Sobotní, slunečné ráno.
     Pravou ruku jsem měla sevřenou v pěst. Když jsem ji rozevřela, spatřila jsem lehce zkrvavenou žiletku a menší řezné ranky. Nejspíše jsem ve spaní tu žiletku tiskla v ruce, takže se mi zaryla do kůže. Ale mně to bylo jedno. Stejně mám už brzo umřít.
     Zhluboka jsem se nadechla toho čerstvého vzduchu. Zavřela jsem oči a poslouchala nádherný zpěv ptáků. Celým tělem mi prostupoval klid a mír čisté přírody. Za zavřenými víčky jsem uviděla své rodiče. Slyšela jsem jejich hlasy a smích. Natahovali ke mně ruce a říkali, že pokud to udělám, setkáme se.
     Ačkoli to bylo vše jen v mé hlavě, bylo tím odstrčeno i poslední zaváhání. Setkám se s rodiči! To mi stálo za to. Být s osobami, kterým na mně jako jediným záleželo. To, že bych s nimi byla jako mrtvá, bylo už nepodstatné.
      Přitiskla jsem si ten chladný kov na ruku k žílám a tepně. Užuž jsem se chystala přitlačit a škubnout, když najednou…
     …Někdo ke mně prudce přiskočil a silně do mě strčil tak, že mi ujela ruka a sekla jsem se do paže, ovšem mimo žíly a tepnu, takže vytrysklo maximálně pár kapek krve. Smrtelně to rozhodně nebylo. Horší bylo, že žiletka mi vyskočila z ruky a nenávratně padala hluboko do lomu…
     S vražedným pohledem jsem se otočila na toho, co do mě tak ostře strčil, čímž mi již podruhé někdo odepřel, být s mými rodiči. Ale jakmile jsem uviděla, kdo to je, můj nenávistný pohled zmrzl.
     Kousek ode mě totiž stál Chris Stringini.
     Hleděl na mě s lehce přivřenýma očima s výrazem, který jsem nemohla přečíst. Pak ukázal dolů do lomu, kde v propasti zmizela má žiletka. „Zabít se by bylo příliš jednoduché.“ Řekl pevným hlasem.
     Já jen klečela na zemi, s lezce pořezanou rukou a vyděšeným výrazem jsem polkla.
     Stringini pokračoval. „Nenechám tě to udělat.“
     Zrak jsem stočila do propasti, kde někde dole ležel ten kousek tenkého, lesklého kovu. Najednou se ve mně zvedla obrovská vlna vzteku. Vzteku sama na sebe. Podřezat se, by ode mě bylo zbabělé. „Máš pravdu, to by bylo moc jednoduché!“ vyskočila jsem a přešla ke Stringinimu. „Smrt by bylo vysvobození. To já si nezasloužím! Jediné, co bych měla, je být zmlácena! Měl by jsi mě mučit a týrat za to, co všechno jsem ti prováděla! Měl by jsi mi ublížit! Měl by jsi mě zbít za to, jak jsem ti zkazila život!“ prudce se mi slzy vtlačily do očí a ve zlomku vteřiny už utíkaly po tvářích dolů. Znovu jsem se sesunula do trávy do sedu. Až teď jsem si to uvědomila.
     Chris za nic nemohl. Ani on, ani jeho rodiče. Moje máma a táta měli obyčejnou nehodu. Nikdo nebyl vinen. Ani Stringiniho rodina, jak jsem si ty roky nalhávala.
     Trestala jsem a nechávala ho bít za nic. To byla ta nejhorší věc, jakou jsem kdy mohla provést. Šikanovala jsem nevinného.
     Vzpomněla jsem si na dědu. „Kdybys mě teď zmlátil, konečně by to bylo od někoho, od koho si to doopravdy zasloužím.“ Zašeptala jsem a podepřela si hlavu rukama posetýma modřinami a jizvami, plus čerstvou dnešní rankou od žiletky. Z očí mi tekly slané slzy.
     Chris mě najednou jemně – opravdu jemně – uchopil za zápěstí a mou ruku si trochu přitáhl. Pak koukal na všechny ty bolestné, namodralé flíčky. „Tohle nemáš od toho, jak se na tebe vrhli mí přátelé.“ Řekl tiše Chris – opravdu se neptal, oznamoval to – a druhou rukou mě lehce pohladil po celé délce paže. Z toho příjemně něžného doteku se mi dělala husí kůže. Vytrhla jsem se mu.
     „Ne, to nemám. Od nich to bylo vlastně oprávněné; bránili tě. Jak jsem řekla, přímo od tebe bych si zasloužila trpět. Od tebe ano.“ Odpověděla jsem a narážela tím na dědu, který mě bil vlastně pro zábavu.
     „Ty chceš, abych tě zmlátil?“ zeptal se nevěřícně.
     Přikývla jsem. „Třeba by mi to trochu očistilo svědomí, i když pochybuju. Prostě je to jediné, co si zasloužím… trpět přímo od tebe.“
     Chris vzdychl. „Vstaň.“
     Překvapeně jsem k němu vzhlédla. Nepasovalo mi k němu, že on by se chtěl něčeho takového dopustit. Ale ono se vlastně nebylo čemu divit po tom, jak jsem se k němu ty měsíce chovala. Ty poslední týdny to bylo nejhorší. Poslušně jsem vstala a rezignovaně se postavila před Chrise. Měla jsem strach, obrovskej strach. Ale přesto jsem tam zůstala stát. Chtěla jsem, ať mi nějak oplatí tu trýzeň, kterou jsem mu dělala, i když tohle by byl jen slabý odvar. Muselo to být hrozné, vycházet z domu nebo ze školy se strachem z jedné velké party, co ho mučila… konec konců, možná jsem si to dovedla představit. Akorát že já se nebála vycházet z domu, já se tam bála vcházet.
     Tak jsme tam spolu stáli na kraji hluboké propasti a hleděli na sebe. Z jeho upřeného pohledu šel děs, ale neodvrátila jsem zrak. Pak se Chris napřáhl. To už jsem nevydržela a bázlivě zavřela oči, očekávajíc každou chvilkou nějakou ránu. Zaslouženou bolest. Chris mě najednou popadl kolem pasu a já reflexně – aniž bych chtěla – trochu ucukla, jenomže on mě jedním pohybem přitáhl k sobě, ale neucítila jsem bolest. Chris s obrovskou něžností přitiskl své rty na mé.
     V prvních pár vteřinách jsem byla neuvěřitelně zmatená. Chris mě svíral ve své náruči, která vyvolávala pocit bezpečí, ačkoli jsem v první chvíli očekávala spíše bolest, a líbal mě svými hebkými rty. Celách deset sekund jsem se tomu nebránila. Byl to nádherný pocit. Podlamovaly se mi kolena, kdyby mě nedržel, už se zhroutím k zemi. Ony se mi kolena podlamovaly poslední dobou celkem často, jenomže to bylo bolestí, když mě někdo bil. Tady tohle bylo jiné. Tady se mi podlamovaly kvůli té něžnosti, jakou Chris do toho polibku dával.
     Pak jsem se vzpamatovala a snažila se Chrise odstrčit. Nic víc než oddělit se od něj rty se mi však nepodařilo, jelikož si mě držel pevně, i když zároveň jemně.
     „Co jsi to… proč jsi to… to jsi neměl.“ Říkala jsem zmateně a klopila zrak. Na zádech jsem cítila Chrisovi hřejivé ruce, tisknoucí mě k němu.
     „Proč ne?“ zeptal se měkkým hlasem.
     „To… nejde.“ Řekla jsem prostě.
     „To víš, že jde. Podívej,“ jemně se usmál a sklonil k dalšímu polibku. Já však prudce odvrátila hlavu, takže své rty mi Chris přitiskl na krk. I když mě políbil jinam, než plánoval, přesto se mi naježily chloupky na rukou… tím nádherným pocitem, jaký mi Chris způsoboval.
     Zmateně na mě koukl. „Co jsem udělal špatně? To, co jsem řekl před tou školou… mrzí mě to… byl jsem dezorientovaný… nemyslel jsem to tak… hrozně mě to mrzí… odpusť, prosím…“
     Oči se mi zalily slzami. „Právě že ty jsi vůbec nic neprovedl, neomlouvej se, Chrisi! A… já nedokážu tady s tebou takhle být a pak dělat, jakoby nic…“
     „Ale já nechci dělat jakoby nic.“ Namítl Chris. „Já to myslím vážně.“
     „Tak vážně?“ lehce jsem nevěřícně zavrtěla hlavou a ukáply mi slzy. „Ne. To nejde. My dva se k sobě nehodíme.“
     Chris mi jemně přitiskl ruku na tvář. „Proč ne?“
     „Děláš, jako bys to nevěděl.“ Zahleděla jsem se do těch jeho azurových očí. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, jak nádherné jsou? Možná proto, že se nestávalo často, aby na mě koukal tak… mile.
     „Ale já to nevím.“ Řekl měkce a stále upřeně koukal. Možná, že se mu trochu zkroutily koutky do slabého úsměvu.
     „Co všechno jsem ti prováděla… kolik bolesti jsi kvůli mně měl… kolik strachu… Až teď si to všechno uvědomuju… ty jsi za nic nikdy nemohl… ty jsi tak hodný člověk… a já tak zlý… to k sobě nejde.“ V pláči jsem opětovně klesla k zemi. Chris si sedl taky na zem a mě si přitáhl na klín.
     Začal mě hladit po vlasech. „Ty jsi to taky neměla lehké,“
     Zvedla jsem k němu pohled. „Jak to myslíš?“
     „No já…“ koukl jinam. Najednou mu přišel hrozně zajímavý východ slunce. Ale ten východ je opravdu nádherný. „…Já tak trochu asi vím, co se u tebe děje. Občas když jsem procházel kolem vašeho domu, něco jsem zaslechl nebo zahlédl. Promiň.“
     Šokovaně jsem na něj hleděla. „T-ty víš, co se děje? To s… d-dědou…?“
     Chris lehce přikývl, vzal mi ruku a lehce přejel dlaní přes tmavé modřiny.
     Všechno to na mě dopadlo, víc než kdy jindy. Ucítila jsem potřebu se někomu svěřit. Říct prvnímu člověku o tom, co mi děda provádí. Ještě před pár hodinami by mě ani nenapadlo, že to bude Chrisovi. Tomu, kterému jsem předtím všechno dávala za vinu, ačkoli neprávem.
     Plačíc jsem se přitiskla k Chrisově hřejivé hrudi. „Chrisi, já už nemůžu! Já už se tam nechci vrátit! On… děda je tak zlý! Ty jsi nikdy za nic nemohla, ale já si potřebovala na někom vybít svou bezmoc, když už jsem se nemohla nikomu svěřit… mně je to tak líto, Chrisi! To, co jsem prováděla, je neodpustitelné,“ brečela jsem a tiskla tvář do jeho trička. Cítila jsem jeho příjemnou vůni.
     Chris mě k sobě mačkal svými silnými pažemi. „Rozumím ti, Abby.“ Zašeptal.
     Rozumí mi. Chris řekl, že mi rozumí. A řekl mi znovu Abby. Úplně první člověk, co mě chápe a první člověk, který mi říká Abby. A je to zrovna Chris; ten, kterého jsem nechávala tak trápit. Možná právě kvůli tomu mi rozuměl. Ach, jaká ironie…
     „Je tu ale jedna věc, kterou ti opravdu musím vyčíst, Chrisi. Kvůli tobě mi ta žiletka spadla hluboko do lomu.“
     „Nenechám tě, zabít se.“ Řekl svým překrásně konejšivým hlasem.
     „Ale teď víš, proč jsem to chtěla udělat–“
     „Já to věděl i předtím, když jsem tě zastavoval.“ Skočil mi do řeči.
     Jeho poznámku jsem ignorovala. „Myslíš si, že mě baví, aby mi tohle děda dělal? Já už nechci! A v neposlední řadě… nic neomluví nikdy to, co jsem prováděla tobě. Měla bych umřít. Stejně už naživu není nikdo, kdo by o to stál, abych dál byla…“
     Chris zavrtěl hlavou. „Mýlíš se, někdo takový je–“
     Tentokrát jsem ho přerušila já. „Bylo by to pro mě – a určitě i další lidi – vysvobození! Myslím tu mou smrt,“
     „Já už nedopustím, aby ti někdo ubližoval, Abby.“ Řekl tiše Chris.
     Nevěřila jsem vlastním uším. „Jak? Ale hlavně… proč?“
     „Miluji tě.“
     Překvapeně jsem se od něj odtáhla a nevěříce mu hleděla do očí. „Cože?“
     „Nevěřím, Abby, že by jsi mi nerozuměla.“ Pousmál se.
     „Právě, že rozuměla. Ale to, co jsi řekl… nemůže být pravda. To nejde. Za to všechno, co jsem ti prováděla, přece nemůžeš–“
     „Udělala by jsi to znovu?“ přerušil mě Chris.
     „Co?“ nechápala jsem.
     „Nechala by jsi mě znovu zbít?“
     Teď jsem pohled zamyšleně stočila na východ slunce pro změnu já. „Ne. Už nikdy. Je to ta nejhorší věc, co jsem kdy provedla a už nikdy ji nechci udělat a ani neudělám.“ Zavřela jsem oči a nechala stéci slzy.
     „Tak už zapomeň na to, co se stalo.“ Pohladil mě s úsměvem po tváři.
     „Chrisi, ale… to nejde jen tak smazat. Jsem hrozný člověk!“ sklopila jsem hlavu.
     Chris mě jemně vzal za bradu, abych k němu zvedla pohled. Pak se začal znovu přibližovat, aby mě políbil. Ucítila jsem jen jemně jeho teplé rty a hned jsem se odtáhla. Přišlo mi to… ode mě sobecké. Já se k němu chovala tak hnusně a on mě tu utěšuje… hladí… líbá.
     „Vadím ti, Abby?“ domníval se Chris mylně.
     Vyhla jsem se otázce. „Proč mi tak říkáš?“
     „Abby?“
     Přikývla jsem.
     „Abby zní hezčí než Abigail. Tak jemněji.“ Pousmál se.
     Vsadila bych se, že jsem trochu zčervenala. „Abigail mi říkala jen Leslie. Pro ostatní jsem byla BcColliens.“
     „Říkat příjmením zní ještě hruběji.“ Odpověděl Chris.
     „Já ti taky říkala Stringini.“ Namítla jsem.
     „Už neříkáš.“
     „Ne. Říkám ti–“
     „Chrisi. Říkáš mi Chrisi.“ Lehce si zvlhčil jazykem rty a usmál se. „Ještě mi nikdo neříká Richie… to je vlastně taky mé jméno…“
     „Richie?“ to jsem slyšela prvně. „To zní roztomile.“
     Chris se zasmál. „Když myslíš.“
     „Mohla bych ti tak říkat?“ zeptala jsem se váhavě.
     Chris-Richie překvapeně zvedl obočí. „Mohla,“ uculil se. „Ale ještě jsi mi neodpověděla tu otázku. Vadím ti?“
     Znovu jsem odvrátila pohled. „Nevadíš mi. Jen nevím, co po mně chceš…“ říkala jsem.
     „Abys zapomněla na minulost.“
     „A k čemu by to bylo.“ Opáčila jsem.
     „Nechala by jsi mě tě objímat… hladit… líbat… milovat…“ upíral na mě svůj pohled, plný očekávání a možná že i chtíče.
     Došly mi slova. Nějak mi začínalo pomalu, velmi pomalu ale zároveň jistě dotékat, že to Chris – vlastně Richie – myslel vážně.
     „Už by jsi mě nechala to udělat?“ zeptal se s jiskřičkami v očích.
     Omámená tím pohledem, možná, že aniž bych věděla, co dělám, jsem přikývla.
     Richie se šťastně usmál, znovu se přiklonil a přisál se na mě svými rty. Ale tentokrát jsem se nechala. A byla jsem jako v ráji. Ještě nikdy jsem nezažila tak nádherný pocit. Chris mě za stálého líbání povalil na záda do trávy. Za normální situace by mi asi byla zima z ranní rosy, ale teď mě zevnitř hřál překrásný pocit a zvenku Richie, ležící na mně a zároveň paprsky vycházejícího sluníčka. Po nějaké době se Richie konečně oddělil. Ale stále na mně ležel, s obličejem vzdáleným jen pár centimetrů. A se zasněným výrazem mi koukal do očí. Ani nevím, jak dlouho jsme takhle leželi, ale bylo to krásné. Pak jsme si, přitulení k sobě, sedli a pozorovali východ slunce. Jaká romantika…
     Richie vstal a usmál se na mě. „Přece tu nestrávíme celý den, ne? Co takhle si někam vyrazit?“
     Znělo to tak neuvěřitelně. Kdo by si pomyslel, že bych se kdy těšila na volný čas, který bych měla strávit s Chrisem? Na to oslovení ‚Richie‘ si budu muset asi zvykat… Proč muset? Nikdo mě nenutí, abych mu tak říkala. Ale já chci… Tak jako on mi říká Abby, tak překrásně mile, tak já dokážu říkat mu Richie.
     „Copak, Abby?“ zeptal se, když jsem dlouho neodpovídala.
     Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněla, že se ptal na to, zda si někam nezajdeme. „Amen,“ řekla jsem, oplatila Richiemu úsměv a také vstala.
     Když jsme odcházeli od lomu, nemohla jsem si odpustit otázku. „Když nás někdo uvidí spolu–“
     Richie mi pohotově skočil do řeči. „Tobě by to vadilo?“
     „To jsem neřekla.“
     Richie mi omluvně vtiskl pusu do vlasů. „Promiň. Dopověz to.“
     „Když nás někdo uvidí spolu, bude si myslet, že má vidiny a halucinace.“
     Richie se zasmál. „Popravdě, já tomu taky tak nějak ještě moc nemůžu uvěřit.“
     Usmála jsem se. „Nápodobně. Je to všechno tak ze dne na den…“
     Přikývl. „Ale to nic nemění na tom, jak jsem rád, že se to změnilo.“
     S Richiem jsme spolu strávili doopravdy celý víkend. Chodili a jezdili jsme všude možně a dělali všechny různý věci. Richie si u mě v srdci budoval speciální místečko. S ním jsem se cítila jako někdo jiný. Nemyslela jsem na minulost. Existoval jen ten nádherný čas s Richiem. Cítila jsem se šťastně. Ale jako všechno, i ten víkend musel skončit.
     Zrovna jsme se vraceli z nádherné nedělní večeře. Každým krokem se mě zmocňoval větší a větší strach. Richie to vycítil a tiskl mi ruku.
     „Půjdu tam s tebou, Abby.“ Řekl mi.
     Lehce jsem zavrtěla hlavou. „Ještě by děda udělal něco i tobě.“
     „Ty mi nerozumíš.“ Opáčil Richie. Koukla jsem na něj. „Už se tam nemůžeš vrátit. Já vím, zní to krutě, ale dokud tam bude tvůj děda, je to tak.“
     „A co mám asi dělat?“
     „Společně se mnou si tam zajdeš pro věci a… pak… půjdeme ke mně?“ tázavě na mě koukl.
     Ach, jak jen někteří lidé dokážou být tak hrozně hodní? prolétlo mi hlavou. „Richie, to není řešení.“ Namítla jsem.
     Richie se lehce pousmál nad tím, že jsem mu tak doopravdy řekla. Pak zase nasadil vážný výraz. „To opravdu není řešení,“ přiznal. „To by bylo jen dočasné opatření. Potom bych ti já a moje rodina pomohli nějak to vyřešit. Tak co?“ zazářil na mě svým výstavním úsměvem.
     Oči se mi naplnily slzami dojetí. „Proč to všechno pro mě děláš? Proč mě takhle zachraňuješ? Pochybuju, že je to vděk za to, jak jsem se k tobě chovala v minulých měsíc–“
     „Už na to nevzpomínej, Abb!“ přerušil mě spěšně. „Minulost neexistuje. Žádná není! Ano? A já to dělám, protože tu není nikdo jiný, kdo by ti pomohl,“ odmlčel se. Věděla jsem, že to myslel tak, že nemám rodiče, o které bych se mohla opřít. „…a protože tě miluji.“
     A pak mě políbil.
     Jak těžké je někdy uvěřit v realitu. Zvlášť, když se ze dne na den změní na tak nádhernou.
     Došli jsme ke mně. Hned za dveřmi mě čekal již naprosto opilý děda, velmi ‚překvapivě‘. I když jsem z něj jako vždy měla strach, Richieho přítomnost mi zvláštním způsobem dodávala odvahu. Dostala jsem se do svého pokoje, pobalila pár nejdůležitějších věcí a věci do školy a padala jsem za Richiem, který na mě čekal venku. Děda se jako vždy před jinými lidmi přetvařoval a dělal před Richiem neviňátko, ale Richie věděl, co je děda zač, a navíc mu ta přetvářka – při tom alkoholu co měl v sobě – moc nešla. Ale to bylo jedno. Pro mě bylo nejhlavnější, že jsem už s Richiem a batůžkem se svými věcmi mířila pryč. A to dokonce výjimečně bez úhony. Pryč od dědy navždy.
     Richieho rodiče to, že u nich budu spát – nebo by se možná dalo říct, že chvilku bydlet – uvítali moc dobře. Vlastně tím byli přímo nadšení. Oni asi nevěděli o tom, co se Richiemu odehrávalo ve škole a pokud, asi ani nevěděli, že jsem to organizovala já. Ale už nikdy bych nic podobného neprovedla. Ani Richiemu, ani nikomu jinému. Přišlo mi to odporné a zbabělé. Ach, jak jsem se za ten víkend s Richiem, díky jemu, změnila… k lepšímu.
     Najednou mě popadla nová chuť do života.
     Richie mě odvedl k sobě do pokoje, kde už jsem jednou byla, když mě zachránil před jeho partou. Řekl mi, ať si někam hodím věci, tak jsem je dala na židli. Pak si sedl na postel a posunkem mi ukázal, ať jdu k němu. Tak jsem šla a chtěla si sednout vedle něj, Richie si mě však přitáhl na svůj klín. A začal se do mě vpíjet svými rty. Ty pocity, když Richieho hebké a teplé rty líbaly ty mé s takovou něžností a zároveň vášní, se téměř nedaly popsat. Celé mé tělo se utápělo v rozkoši a Richieho jemně hladící doteky to ještě podtrhovaly.
     Na chvilku mi v hlavě vysvitla otázka, zda to bylo správně. Zda bylo normální, abych toho kluka jeden den nechala zmlátit a druhý den s ním prožívala takové věci. Ale nakonec jsem těch pitomých pochyb nechala. Proč si alespoň chvilku v životě neužít štěstí? Proč hledat chyby tam, kde nejsou?
     Nakonec jsme oba v objetí usnuli. Stejně jako když jsme ze soboty na neděli spali v hotelu přitisklí k sobě, tak to bylo tady u Richieho doma, z neděle na pondělí.
     Ráno mě vzbudil Richie. Bylo to nejkrásnější probuzení, jaké jsem kdy zažila – probuzení polibkem od milovaného člověka. Oba jsme se následně připravili do školy a já začínala nervóznět. Asi jsem dostala strach ze své party. Ne… už to není má parta. Nechci považovat za své přátele násilníky. Teprve teď jsem měla možnost poznat, co je to opravdový kamarád. Nebo spíš… něco víc než kamarád.
     „Richie, ty máš strach?“ zeptala jsem se, když jsme vycházeli z jeho pokoje.
     „Strach?“ divil se. „Ne. Už ne.“
     Vzdychla jsem. Je moc dobře, že už Richie nemá důvod se bát. Cítím se šťastná za něj.
     „Ty se neboj, Abbu. Jsem s tebou.“ Usmál se na mě.
     „Abbu,“ zasmála jsem se tomu, jak mi řekl.
     Richie se na mě usmál.
     „Děkuju, Richie,“ vděčně jsem na něj koukla.
     „Richie?“ divil se Richieho táta, jak Chrisovi říkám. „No to je jedno, nebudu se ptát, není čas. Chcete do školy zavézt?“ zeptal se ochotně.
     Richie na mě tázavě koukl. Já jen  trhla rameny, takže Richie svému tátovi řekl, že ano.
     Naskočili jsme dozadu do jejich auta, Richieho táta řídil. Dovezl nás až ke škole. Přes kouřové okýnka jsem viděla před školou stát různé skupinky lidí. Skupinku Richieho přátel, skupinku mé bývalé party a další.
     Richie vyskočil z auta. Ale mně se nějak nechtělo. Měla jsem strach. Richie si toho všiml, obešel auto a otevřel mi.
     „Buď silná, Abby,“ Povzbuzoval.
     Přes okýnka jsem viděla, jak téměř všichni se k nám koukají. Asi je fakt zajímalo, koho si to Richie přivezl. A jak jsem tak viděla, moje bývalá parta taky se zájmem hleděla. To bude pro všechny šok, až spatří mě…
     „Pojď, to zvládneme. Společně ano.“ pokračoval Richie.
     Přikývla jsem. Richie měl pravdu; byl tu se mnou, byli jsme tu spolu. My dva dohromady jsme to museli zvládnout.
     Vystoupila jsem a váhavě se postavila těsně k Richiemu, přičemž jsem zabouchla dveře auta. Všichni na nás dva vyjeveně hleděli. Nevěřili tomu, co vidí, jak jsem čekala. Ty pohledy mi byly nepříjemné, takže jsem se otočila k Richiemu a hleděla raději do těch jeho překrásných očí plných lásky. Přesto jsem ale ty zkoumavé pohledy cítila.
     Richie se usmál. „Vidíš. My to dokážeme.“ Sklonil se a jemně mě políbil. To mi dodalo zvláštní sílu. Téměř všechen strach mě opustil. Richie mi obtočil pravou ruku kolem pasu a pak jsme bok po boku zamířili ke vchodu do školy. Všichni na nás hleděli s pusami dokořán, ale to už mi bylo jedno.
     Uvědomila jsem si, že je dobře, že se mi tehdy nepodařilo se zabít. Najednou jsem se necítila jako člověk, který by měl umřít. Už jsem tu měla někoho, kdo mě z toho vytáhl. Kdo mě zachránil. Richie. Chris Stringini, do kterého jsem se doopravdy zamilovala.
     To on byl ten důvod, proč už jsem chtěla žít.

- THE END -